Drazí moji,
rád bych se na Vás v tuto chvíli usmál alespoň prostřednictvím několika řádků, které právě čtete. Moc dobře víme, jaké období prožíváme. Je tedy zcela bezpředmětné se jakkoli více tomuto tématu věnovat, jelikož se na nás dosti vydatně valí ze sdělovacích prostředků.
„Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo Boha milují!“ (Řím 8,28) Když při mši svaté slyšíme zvolání: „Tajemství víry…“, tato slova sv. Pavla by tam měla patřit také! Jsou velkým tajemstvím, bohatstvím. Vyjadřují sílu víry, oprávněnost naděje. Probouzejí odvahu, dodávají povzbuzení, určují směr, drží na nohou a dávají smysl tam, kde na první pohled nejsme schopni žádný smysl vidět.
Časy a okolnosti, které společně prožíváme, jsou z mnoha důvodů náročné. Ale zcela jistě ne zbytečné. Můžeme z nich s Boží pomocí vyzískat velmi mnoho v mnoha směrech. Pamatuji si, jak jsem na fakultě nesnášel zkouškové období. Nápor na nervy a psychiku byl nepříjemný. Když ale člověk u zkoušek obstál, měl radost z dobře vykonaného díla, oceněné námahy a pocit určité hrdosti. Vše se zúročilo časem.
Mám za to, že i tento čas je obdobím určité zkoušky a poznání, jak jsme na tom. Může to být nepříjemné, skličující, vyčerpávající, ale rozhodně určující pro budoucnost. Máme příležitost poznat, jak jsme na tom v mnoha ohledech. Jedna z oblastí, která je pro nás zvláště konkrétní, je víra. Zažíváme zkušenost, jaké to je, když máme svou víru nejen teoreticky vyznávat, ale prakticky, konkrétně a účinně v životě aplikovat, když chybí vše, na co jsme běžně zvyklí, co nám tolik pomáhá udržet si vnitřní lajnu.
Myslím na lidi, na kněze, kteří byli v kriminálech. Prožívali modlitbu nebo mši svatou buď tajně, ve tmě, pod dekou, rychle, bez liturgického náčiní, bez modlitebních knih, bez možnosti komfortu přijímat svátosti, a to vše s rizikem, že kdyby byli odhaleni, v sázce byl i život. Myslím na lidi, kteří jsou pronásledováni pro svou víru kdekoli na světě. Všechny, kdo Boha milují a přes veškerá úskalí jsou vynalézaví a dělají vše pro to, aby obstáli, aby jejich víra nevyhasla, byť jsou svědky různých ukrutností a šílenství, které si ani neumíme představit.
My zdaleka neprožíváme takovou hrůzu jako oni a přesto, kolik lidí malomyslní, malátní, rezignuje. Kde se poděla radostná schopnost vynalézavosti, zvědavosti, experimentů, zkoumání? Kolik lidí už se do našich chrámů nevrátilo po prožívání první vlny epidemie. A zdaleka se nejedná o staré či nemocné. Co může být příčinou? Slyším občas, že jsou zklamaní z Boha, z církve, z politiků, ze společnosti… A nejsou zklamaní především sami ze sebe? Možná v sobě neustáli onu zkoušku, která nám dopřeje mnoho poznat o nás samých.
Není na místě klesat na mysli a propadat trudomyslnosti. Jsem přesvědčen o tom, že vždycky můžeme začít znovu, jinak, nově, lépe… Dny, které prožíváme, mohou být inventurou, která nám pomůže rozlišit důležité od nepodstatného. Potřebné od zbytečného, posilující od vyčerpávajícího, hodnotné od laciného, trvalé a věčné od pomíjejícího a dočasného. V podstatě – vše hraje pro nás! Když zůstaneme věrní Pánu, On nám dopřeje milost zůstat věrní životu, ideálům, lidem, povolání, obrazu, ke kterému jsme byli stvořeni. A přesto, že budeme nahlížet svět takový jaký je, nebudeme mít důvod se na něj tvářit kysele.
Každého z Vás zdravím a mávám. Prosím, abychom na sebe pamatovali. Zkušenost blízkosti komunity farního společenství je k nezaplacení. Nejsou to totiž jen akce, aktivity, výlety, poutě a plesy, které svědčí o hodnotě farní rodiny, ale především vzájemná blízkost právě tehdy, když je těžko a všelijak. Nezapomínejme, že máme mnoho prostředků a možností, jak být ve spojení, vzájemně se povzbuzovat, sílit, modlit a těšit z vědomí, že nejsme sami!
Proto přeji a nám všem vyprošuji potřebnou dávku kuráže a dobré mysli! 
Ze srdce Váš o.Marián