Drazí bratři a sestry, jak je důležité naučit se umění očekávat Pána! Poslušně a důvěřivě jej očekávat, odhánět fantazmata, fanatismy a senzace a – zejména v časech soužení – zachovat ticho obtěžkané nadějí. Takto se připravujeme na poslední a největší životní zkoušku: smrt. Ještě dříve se však objevují nynější útrapy, kříž, který tíží zrovna teď a skrze nějž prosíme Pána o milost, abychom na něm – a právě na něm – dokázali očekávat Jeho spásu, která přijde. Každý z nás k tomu potřebuje dozrát. Je složité zachovat klid a trpělivost, když se střetáváme s životními strastmi a problémy. Vkrádá se podrážděnost a často se dostavuje sklíčenost. Může se proto stát, že se o nás silně pokouší pesimismus a rezignace, vidíme vše černě, uvykáme malomyslným a naříkavým tónům, které se podobají řeči autora onoho posvátného textu, který na počátku praví: „Veta je po mé síle, po mé naději v Hospodina!“ V soužení nás nedokážou utěšit ani krásné vzpomínky na minulost, protože žal vede mysl k tomu, aby prodlévala v těžkostech, čímž ještě více narůstá hořkost. Zdá se, jako by život byl nepřetržitým řetězcem pohrom, jak opětovně připouští autor (Knihy Žalozpěvů): „Rozpomeň se na mou bídu a nejistotu, na ten pelyněk hořký“. Zkouška tříbí, neboť zbavuje mnoha zbytečností a učí, jak upírat pohled do dáli, za temnotu, a jak se dotýkat skutečné spásy Pána, který mám moc proměnit vše, a dokonce též smrt. Pán dopouští, abychom se vydali úžinami nikoli proto, aby nás opustil, nýbrž aby nás provázel. Ano, Bůh nás totiž provází především v bolesti, jako otec, jemuž záleží na dobrém růstu syna, a proto je mu nablízko v nesnázích, aniž by zaujal jeho místo.