Dřevěný kostel sv. Jana Křtitele

První bezprostřední zmínka o lutyňském kostele pochází až z roku 1447. V seznamu tzv. svatopetrského haléře Opolského arcijáhenství je uvedeno, že lutyňský kostel tehdy neuhradil určenou částku šesti grošů. Z konce 15. (a spíše z počátku 16. století) se do dnešních dnů zachoval velmi vzácný renesanční zvon, který stále visí v kostelní věži.

V 16. století proniká na Těšínsko ze západní Evropy reformace. Již v 20. letech 16. století na protestantskou víru přechází panství bohumínské, které drželi Hohenzollernové. Dokonce i těšínský kníže Václav III. Adam přijal v 1. polovině 16. století luterskou víru, nicméně už jeho syn, kníže Adam Václav, přestoupil v roce 1611 zpět ke katolictví. Těšínská šlechta však, v případě Německé Lutyně Geraltovští z Geraltovic a Šlikové, setrvávala nadále u protestantství. Jediným doloženým duchovním správcem z té doby (1579) je Adryan Čelo z Čechovic, syn kancléře knížectví těšínského. Pravděpodobně v této době došlo k přestavění původního kostela, či postavení zcela nového chrámu.

V roce 1652 se ve vizitační zprávě těšínského diakonátu uvádí, že lutyňský kostel je v rukou luteránského predikanta: „nacházíme také mnoho kostelů, které společně s tisíci odtrženými od církve pro škodu jejich duší a které by měly býti filiálními a které měly vybavení. Byly ony vzaty predikanty, ale naši kaplani nejsou do nich vpuštěni nekatolickým panstvem, které usiluje svolávat lid zvoněním zvonů.“

Na jaře roku 1654 proběhla v severní části Těšínska z nařízení císaře Ferdinanda III. rekatolizace, kterou vedli fryštátský děkan Václav Otík z Dobřan a plukovník Abraham Steinkeller. Na čele ozbrojeného konvoje, složeného z ozbrojených jezdců a mušketýrů, zavírali protestantské kostely a vyháněli jejich správce. Na řadě míst si počínali velmi nekompromisně, což vyvolávalo vlnu nevole v řadách protestantské šlechty.

Prvním doloženým katolickým farářem byl Pavel František Buchalik (Buchal, Buchalius), který přišel do německolutyňské farnosti v roce 1671 a působil zde celkem 32 let. Z vizitační zprávy z roku 1688 se dozvídáme, že předtím sloužil jako kaplan ve Vratislavi. Za šestnáct let svého působení měl dle této zprávy obrátit na víru na dvě sta duší, což svědčí o tom, že ještě v 80. letech 17. století byla luterská víra mezi lidem přítomna. Společně s Pavlem Františkem působil v lutyňské farnosti také jeho mladší bratr Jan Mikuláš, který se po bratrově smrti v roce 1703 stal farářem. Bratři Buchalikové pocházeli z vesnice Kotulin u Toszku (kolem Gliwic), studovali teologii ve Vratislavi nebo Nyse. Spolu s nimi žila v lutyňské farnosti rovněž jejich matka a bratr Jiří – laik, jehož žena byla farní hospodyní. Autor vizitační zprávy se neopomněl zmínit i o tom, že se na faře vařilo pivo. V té době bydleli faráři na faře u filiálního kostela sv. Máří Magdalény v Dětmarovicích. Do Německé Lutyně se kněží vrátili teprve v roce 1792, kdy zde byla postavena nová fara.

Z vizitační zprávy z roku 1679 se mezi jinými dozvídáme o tom, že se v lutyňském kostele nacházel přenosný relikviář, na němž byl uveden letopočet 1645 a jméno dárce, Jana Balthasara Liesche de Hornau, pomocného biskupa vratislavského. Byly v něm umístěny relikvie sv. Celestýna a sv. Radima (Gaudencia). Podobu a vybavení původního dřevěného kostela přibližuje vizitační zpráva z roku 1688: „Ve vesnici Teuto-Lutenia je farní kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli, je celý dřevěný, má zděné základy, dřevěná trámová nadstavba je natřená, podlaha v zadní části je cihlová a v lodi je z trámů. Sakristie na evangelní straně je zděná a klenutá, dobře uspořádaná, rovněž kaple s pohřební kryptou je zděná a s dveřmi, dveře do sakristie jsou pobité železem, kazatelna je prostá, malovaná, z evangelní strany krytá lněnou přikrývkou, lavice jsou staré, dobře uspořádané. Zpovědnice je umístěná v kapli panstva, nad hlavním vchodem do kostela je přístřešek, vchody do kostela jsou dobře zajištěné. Oltáře jsou tři, s neposvěcenými zděnými menzami, hlavní má mřížku, sanctisimum se tam neuchovává. Zvonice je dřevěná, spojená s kostelem, nad chrámem je věžička, kolem kostela je loubí kryté taškami, márnice je dřevěná, v dobrém stavu, hřbitov je ohrazený trámovou ohradou, kříž je umístěný před hřbitovem. Došková krytina je na kostele, zvonici i márnici.“

Posvěcení kostela se připomínalo druhou neděli po sv. Archandělu Michaeli. V roce 1705 došlo k renovaci a pozlacení hlavního oltáře sv. Jana Křtitele. V roce 1713 byl postaven pozlacený boční oltář svatého Kříže, na protilehlé straně pak oltář sv. Barbary, v kapli byl se nacházel oltář Boží Rodičky. Byla pořízena nová pozlacená kazatelna a v inventáři se nacházely, mezi jinými, stříbrná monstrance, starý pozlacený kalich, zvonky a misál. V roce 1728 byly do dřevěného kostela umístěny barokní varhany, které se pak staly součástí nového kostela.

Díky práci slezského kreslíře a mědirytce Friedricha Bernarda Wernera se zachovala podoba původního kostela se samostatnou zvonicí a sochou sv. Jana Nepomuckého, která je tedy starší než nový kostel.

Barokní kostel

V dubnu 1740 byl dřevěný kostel rozebrán. Majitel lutyňského panství Nicholas (Mikuláš) Taaffe, hrabě z Karlingfortu se rozhodl postavit nový svatostánek, jehož byl patronem a fundátorem.

Hlavní oltář daroval hrabě Taaffe kostelu v sousední obci Godów, kazatelnu pak kapli v Gołkowicích. Několik trámů či prken bylo údajně použito na stavbu dodnes stojící dřevěnice č. p. 117 na Vrchách. Trámy měly být rovněž použity pro zpevnění stropů nového barokního zámku, který měl být stavěn právě v tomto období. Trámy byly údajně dendrochronologicky datovány do konce 16. století, což mohla být doba, kdy byl dřevěný kostel postaven.

Brzy po zbourání původního kostela došlo k slavnostnímu položení základního kamene nového kostela. Tato čest připadla fryštátskému archipresbyterovi Karlu Kruschinovi, jemuž asistoval zemský hejtman Těšínského knížectví, Karel František svobodný pán Skrbenský z Hřiště. Přítomni byli také Jan Maxmilián Bohuslav svobodný pán Skrbenský, wodzisławský kaplan Václav Glormes a lutyňský farář Bartoloměj Josef Krzewki.

V říjnu 1740 zemřel Karel VI., císař Svaté říše římské a král český, a již v prosinci vtrhl pruský král Friedrich II. do Slezska. Vypuknutí tzv. první slezské války vedlo k zastavení všech stavebních prací. Teprve v roce 1746 byl nový zděný kostel zdárně dokončen a 28. listopadu slavnostně požehnán biskupským komisařem a těšínským děkanem Janem Josefem Gočalkovským z Gočalkovic. Přítomni byli kromě majitele lutyňského panství a patrona kostela hraběte Taaffeho také fryštátský archipresbyter Karel Kruschina, wodzisławský archipresbyter Šimon Postavka, Karel Ludvík hrabě Gašinský z Gašina, pán na Rychvaldě, Karel František svobodný pán Skrbenský z Hřiště a lutyňský farář Josef svobodný pán Saint Genois d’Anneaucourt. Tento mladý učenec stál v roce 1745 u zrodu svobodné učené společnosti Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis v Olomouci. Zemřel v mladém věku v roce 1747 po několikaměsíčním působení v lutyňské farnosti a jeho ostatky byly uloženy do farního kostela.

Nový kostel byl postaven v barokním slohu. Tvoří jej jedna loď s dvěma přilehlými kaplemi a se čtyřbokou věží v západním průčelí. Hlavní loď s křížovými klenbami, parapety oratoří a boční konchy jsou zdobeny bohatým štukovým dekorem s motivy rostlinných rozvilin. Kostel byl postupem času vybaven barokním vnitřním zařízením. Např. v roce 1748 byl postaven hlavní oltář sv. Jana Křtitele, byla pořízena zpovědnice a nové lavice a také kazatelna. Až za 13 let od dostavění, dne 9. září 1759, byl kostel a hlavní oltář sv. Jana Křtitele posvěcen knížetem-biskupem Filipem Gothardem Schaffgotschem, který do hlavního oltáře u této příležitosti vložil relikvie svatých mučedníků Bonifáce, Klementa a Fortunáty. V té době měl kostel již tři další boční oltáře, sv. Barbary, Panny Marie Čenstochovské a oltář v kapli panstva.

V roce 1860 byla prohnilá střecha a věž přestavěny a kostel tak dostal novou podobu. První rozsáhlá renovace kostela proběhla v roce 1894, další pak v roce 1910, kdy byl lutyňským farářem Henryk (Jindřich) Dziekan, působící ve farnosti od roku 1888. P. Dziekan se zasloužil také o vybudování kaple na hřbitově, rozšíření hřbitova, výměny vybavení interiéru (např. lavic v roce 1902), vystavění filiálního kostela ve Skřečoni atd. V roce 1906 se stal děkanem fryštátského děkanátu a v následujícím roce radou generálního vikariátu v Těšíně. P. Dziekan byl iniciátorem nejen duchovních, ale i společenských a kulturních aktivit v celé farnosti. Stál u zrodu prvních lutyňských spolků a škol (např. dobrovolných hasičů v roce 1892, rolnického spolku Kółko Rolnicze v roce 1893, školy na Zbytkách v roce 1905, či mateřinky v roce 1910), zasedal v obecním představenstvu, byl zakladatelem těšínského vydavatelství Dědictví bl. Jana Sarkandra, psal romány a novinové články. Finančně podporoval chudé žáky a studenty. V době první světové války se mu podařilo zachránit výše zmíněný renesanční zvon před rekvizicí vojenskou správou.

V letech 1921 a 1930 působení faráře Karla Hruštického probíhaly další opravy a nákupy inventáře. Kostel dostal novou střechu, elektrické osvětlení, novou omítku a celý byl vně i uvnitř vymalován. Rovněž byly opraveny věžní hodiny, restaurovány staré obrazy a rámy obrazů byly pozlaceny. Byl zakoupen nový lustr s elektrickým osvětlením. V roce 1924 byly zakoupeny tři nové zvony u firmy J. Herold v Chomutově, které dostaly jména Václav, Cyril a Barbora. Tyto zvony však byly opět zabaveny pro válečné účely, tentokrát nacistickými okupačními orgány.

V 70. letech 20. století dostal kostel novou mramorovou podlahu a elektrické vytápění. Další rozsáhlá oprava kostela byla provedena v roce 1987. Nejdříve došlo na opravu věže, která byla pokryta měděným plechem. Poté se prováděla oprava omítky věže a nástřik barvou. V další fázi byla zahájena oprava střechy kostela a současně probíhala oprava jeho omítky. Kvůli nedostatku kvalitní střešní krytiny byla střecha pokryta plechem a došlo tak k výrazné změně vzhledu kostela.