O tomto dni, který zahajuje postní dobu, nám Pán říká: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích (Mt 6,1). Může být překvapivé, že v dnešním evangeliu se vícekrát objevuje slovo „odplata“ (srov. Mt, 6,1.2.5.16). Běžně totiž na Popeleční středu soustředíme svou pozornost spíše na nároky, kladené vírou, než na odměnu, k níž na cestě víry směřujeme. Přesto se dnes Ježíš opakovaně vrací k tomuto pojmu odplaty, jako by byla jakousi vzpruhou našeho konání. V našem nitru a srdci skutečně existuje žízeň a touha po dosažení odměny, která nás přitahuje a hýbe vším, co činíme.
Pán ovšem rozlišuje mezi dvěma druhy odplaty, k nimž lidský život může tíhnout – na jedné straně je to odplata u Otce, na druhé odplata u lidí. Ta první je věčná, pravá, konečná, je účelem života. Druhá je naopak přechodná, je to klam, za kterým míříme, když za nejdůležitější a největší odměnu považujeme lidský obdiv a světský úspěch. Něco takového je však vidina, jakýsi přelud, který se po dosažení rozplyne mezi rukama. Člověka, jehož obzorem je světskost, která vábí, ale pak přináší rozčarování, ustavičně přepadá neklid a nespokojenost. Kdo hledí na odplatu tohoto světa, nikdy nedojde pokoje a též pokoj nedokáže šířit, protože ztrácí ze zřetele Otce a bratry. Toto riziko hrozí všem, a proto nás Ježíš varuje: „Dejte si pozor“. Jako by říkal: „Můžete se těšit z nekonečné odplaty, která nemá sobě rovna, dbejte proto, abyste se nedali ošálit vnějším zdáním a nehnali se za haléřovou odměnou, která se vám rozpadne pod rukama“.
Smyslem popelce, který přijmeme na svou hlavu, je vymanit nás z mámení, v němž upřednostňujeme lidskou odplatu před Otcovou odměnou. Toto strohé znamení, které podněcuje úvahu nad prchavostí našeho lidství, je jakýmsi hořkým, leč účinným lektvarem na léčbu nemoci, vyvolané vnějším dojmem. Je to duchovní nemoc, která člověka zotročuje a vytváří v něm závislost nad obdivem druhých. Je to skutečné „otroctví očí a mysli“ (srov. Ef 6,6; Kol 3,22), jež vede do života ve znamení marnivosti, které nezáleží na čistotě srdce, nýbrž na lidském uznání, nikoli na Božím, nýbrž lidském pohledu. Když se s takovouto odměnou spokojíme, nežijeme dobře.
A toto onemocnění vnějškovostí se žel vkrádá též do nejposvátnějších kruhů. Právě na tomto dnes Ježíš trvá: také modlitba, dobré skutky a půst totiž mohou být sebevztažné. Každé gesto, ač sebekrásnější, může nahlodávat červotoč sebezalíbení. Tehdy není srdce plně svobodné, neboť nehledá lásku k Otci a bratrům, ale schválení ze strany lidí, jejich potlesk, vlastní slávu. A vše se tedy může stát jakousi přetvářkou před Bohem, sebou samými i druhými lidmi. Boží Slovo nás proto vybízí k vnitřnímu zpytování, abychom rozpoznali toto pokrytectví. Stanovme diagnózu této vyhledávané vnějškovosti a zkusme jí strhnout masku, prospěje nám to.
Popelec vrhá světlo na nicotnost, která se skrývá za ustaraným úsilím o světskou odplatu. Připomíná, že světskost je jako prach, kterou odvane lehký vítr. Sestry a bratři, nejsme na světě proto, abychom se hnali za větrem. Naše srdce žízní po věčnosti. Postní doba je časem, který nám Pán daroval, abychom se navrátili do života, vyléčili své nitro a ubírali se k Velikonocům, k tomu, co nepomíjí, k odplatě u Otce. Je to cesta uzdravování, která nezmění vše ze dne na den, avšak dennodenně do života vnese nového ducha, jiný styl. Právě k tomu slouží modlitba, konání dobrých skutků a půst: pokud byly protříbeny postním popelem a očištěny od pokrytectví vnějškovosti, rozvinou se v plné své síle a obnoví živý vztah k Bohu, bratrům i sobě samým.
Pokorná modlitba, utajená ve skrytu vlastní komůrky (Mt 6,6), je tajemstvím, díky němuž rozkvétá vnější život. Je to vřelý, láskyplný a důvěryplný dialog, který utěšuje a otevírá srdce. Zejména v této postní době se modleme s pohledem upřeným na kříž, dejme se prostoupit dojemnou Boží něhou a vložme rány tohoto světa i své vlastní rány do Jeho ran. Nepodléhejme spěchu a mlčky před Ním stůjme. Vraťme se k plodné podstatnosti niterného dialogu s Pánem. Bůh totiž nemá zalíbení v nápadném vzhledu, avšak miluje, když jej vyhledáme v utajení. Je to ona diskrétní láska, vzdálená jakékoli okázalosti a rozruchu.
Pokud je modlitba pravá, projevuje se v milosrdné lásce, která nás vysvobozuje z nejhoršího otroctví, jímž spoutáváme sami sebe. Postní charita, protříbená popelcem, nás přivádí k podstatnému, tedy k niterné radosti z daru. Almužna, udílená mimo světla reflektorů, dodává srdci pokoj a naději. Odkrývá nám krásu obdarování, jež se stává přijetím, a tak nám umožňuje odhalit cenné tajemství: dávat rozradostňuje srdce více než přijímat (srov. Sk 20,35).
A konečně půst. Není to dieta – naopak, osvobozuje nás od sebevztažné posedlosti tělesným blahobytem a pomáhá nám udržovat ve formě nikoli tělo, nýbrž ducha. Půst nás přivádí k tomu, abychom věcem přisoudili správnou hodnotu, a konkrétně nás upamatovává na skutečnost, že život nelze podřídit pomíjivým scénářům tohoto světa. Půst se neomezuje pouze na jídlo – zejména v postní době se máme postit od toho, na čem jsme svým způsobem závislí. Každý ať se nad tím zamyslí, aby jeho půst skutečně zasáhl do konkrétního života.
Jestliže modlitba, dobré skutky a půst uzrávají ve skrytu, jejich účinky nejsou tajné. Modlitba, konání dobra a půst nejsou lékem jen pro nás, nýbrž pro všechny, poněvadž mohou změnit dějiny. V prvé řadě kvůli tomu, že člověk, který zakouší jejich účinky, je téměř bez povšimnutí předává druhým, a především vzhledem k tomu, že modlitba, dobré skutky a půst jsou hlavními cestami, které Bohu umožňují, aby zasahoval do našich životů a běhu světa. Jsou to zbraně ducha, jimiž, o tomto dni modlitby a postu za Ukrajinu, vyprošujeme od Boha onen pokoj, který lidé sami nedokážou nabýt a budovat.
Pane, který vidíš do skrytosti a odplácíš nám nad veškeré naše očekávání, vyslyš modlitbu těch, kdo v tebe důvěřují, zejména těch nejprostších a nejzkoušenějších, těch, kteří trpí a prchají před rachotem zbraní. Navrať srdcím pokoj, navrať našim dnům svůj pokoj. Staň se.